Exkluzivní rozhovor s vystavovatelkou Milenou Drtinovou – o výstavách, životě i o vynalézavosti Čechů

IMG_7658-200x300Dobrý den, paní Mileno, jste majitelkou ojedinělé sbírky starožitností, chtěl jsem Vás požádat o rozhovor pro náš internetový časopis, odpovíte nám na pár otázek?

Dobrý den. Samozřejmě velmi ráda na téma výstavy starožitností s Vámi pohovořím.

 

Víme o Vás, že v září končí jedna z Vašich mnoha výstav starožitností a dobových doplňků, které  pořádáte po celé ČR. V létě jste vystavovala v Muzeum ve městě Prachatice, jaký máte z končící výstavy pocit?

Můj pocit je, že tato výstava se povedla  a podle odezvy návštěvníků a hlášené návštěvnosti si myslím, že se nepletu. Ale samozřejmě to musí posoudit ti, kteří se přijeli osobně podívat. Ale další neodkladný pocit mám, kolik práce mě momentálně čeká s odinstalací a přesunutím výstavy. Za dlouhé roky sběratelství jsem dala dohromady ojedinělou sbírku, troufám si říci jedinou v tomto rozsahu v České republice, která obsahuje stovky exponátů. Součástí výstavy je i velká sbírka holí špacírek, která jako jediná není mým majetkem, ale nabídl mi ji vážený pan sběratel, abych poskytla hezké pokoukání i pánům, kteří výstavu navštíví. Na každé ze svých výstav se snažím pozměnit exponáty, protože mám stálé a věrné návštěvníky tak si pro ně vždy připravím něco nového, aby je výstava nenudila. Tímto jim děkuji za věrnost. Někteří navštívili letos začátkem roku Milevsko a v létě znovu Prachatice. V Prachaticích jsem si připravila pro návštěvníky i program muzejní noci a z ohlasu a objednávek na rok 2018 je mi jasné a utvrzuje mě to v přesvědčení, že se program líbil a moje snaha byla oceněna. Tímto děkuji za milou spolupráci Victorian Catherine. Výstavu v Prachaticích jsem zgruntu pozměnila, vypozorovala jsem, co návštěvníky nejvíce láká a doplnila exponáty o dětský koutek s kočárky z 19. století, historickými panenkami, hračkami a navíc jsem si dala opravdu velké shánění se spodním prádlem a oděvy z období 19. století a klobouky. Oděvy jsem dříve nikdy nevystavovala, byla to pro mě velká výzva, protože sehnat originál šaty, kostým, kabát, je skoro nelidský úděl.

 

Jak se vám tedy povedlo historické šaty sehnat?

Asi tak, jako všechno v mém životě, byla to víceméně velká náhoda. Půl roku jsem obvolávala všechna starožitnictví, hledala aukce na netu, procházela bazary a nedařilo se. Potom jsem jednou zahlédla inzerát, že někdo prodává velké množství šatů a kostýmů z 19. století, zdálo se mi to až nemožné, nicméně paní nabízející byla z druhého konce republiky a trvala na tom, ať přijedu osobně, fotky odmítla poslat. Měla jsem již zkušenost, že si mě takhle „povodil“ starožitník, že má celý sklad oděvů a volal si se mnou půl roku, skoro to vypadalo jako „jeho nuda a žalozpěvy po telefonu“ a nakonec mi nenabídl nic. Opět mě potkala velká náhoda, protože moje dcera jela zrovna ten víkend do tohoto města do poroty Miss, tak mě vzala s sebou. Celou cestu jsem si myslela, že to bude marný výjezd. Jaké bylo mé rozčarování, když navigace ukazovala statek v malé vesničce a uvítala mě romská rodina. Samozřejmě mě zachvátila panika, že zbaběle uteču, ale chtíč po oděvních pokladech byl mnohem větší. Ukázalo se, že jsem měla strach naprosto zbytečný, v rodině bylo nádherně naklizeno, všichni na mě byli milí, šaty jako nové, uloženy v čistých kufrech, jen si vybrat… Z modní přehlídky a Miss jsem nic neměla, protože jsem se celou dobu bála, aby mi někdo na parkovišti šaty z auta neukradl, i když ono těch, kteří ve sto let starých šatech vidí poklad, je asi opravdu na světě minimum.

 

Jak tyto oděvní poklady udržujete?

Ano, je vidět, že Vám to pálí, pane magistře,  to je vždy problém. Co se týče čistíren, tak tam bych se tyto skvosty bála svěřit. Vystavovat návštěvníkům stoletý prach – to se mi opravdu nechce, takže občas se mi stane, že když nádherné stoleté šaty šetrně namočím, odteče mi do odpadu jen pavučina a šaty se ve vodě rozpustí, ale to je úděl, o to je to více vzrušující, ale věřte, že dělám maximum, abych tyto skvosty uchránila i pro další generace. Často údržbu oděvů před očistou konsultuji s muzejníky, textilní výtvarnicí i švadlenou.

Máte také novou sbírku klobouků, jaké můžeme na Vaší výstavě vidět?

Klobouky jsem začala sbírat teprve letos, tak jich mám okolo 50ti kusů. Ale mám i raritní klobouk z výroby Christian Dior a francouzské návrhářky Caroline Reboux, ojedinělá záležitost, na kterou jsem hrdá. Dále mám ve sbírce klasické dobové slamáky, kloboučky z 20.-40.tých let, k vidění jsou i pánské cylindry a klobouky.

Jak vaše sbírkové kusy získáváte?

Jak jsem již uvedla na začátku – aukce, obchody se starožitnostmi, dlouholeté kontakty se sběrateli. V době, kdy jsem žila v Praze a měla na to čas, tak jsem si vždy udělala půldenní pěší okruh Prahou a prošla všechny zastrčené obchůdky se starožitnostmi. Často se mi stane, že mi nějaká obdivovatelka výstavy donese  dárek v podobě kabelky, rukaviček, pudřenky nebo povijanu, ale samozřejmě potěší mě i nádherné děkovné dopisy a zápisy v knize návštěv. Někdy nastane i opačná situace. Jednou mě pozvala jedna starší dáma na schůzku, že má pro mě dárek. Po tříhodinovém povídání vyndala z kabelky igelitku, v ní další igelitku a uvnitř  novodobější,  dobře vyšlápnuté boty, se kterými protancovala celé mládí a nabídla mi je, dle jejího mínění, za velmi nízkou přátelskou cenu 8000 Kč. Vzhledem k tomu, že podobné boty jsem koupila za 600 Kč na aukci, měla jsem opravdu velký problém její velkorysost zdvořile a uctivě odmítnout.

Jste v kontaktu s Vašimi návštěvníky?

Samozřejmě, jsem s nimi v kontaktu každodenně. Na internetu i osobně. Jsou to právě oni, kdo mi dávají sílu a elán ve výstavnictví pokračovat. Výstavy jsou místo, kde se setkávám s lidmi, které bych v běžném životě nikdy nepotkala. Nedávno jsem na mé výstavě potkala paní  MUDr. Moniku Pospíšilovou ředitelku LouDkového divadélka Remedium, bylo to nezapomenutelné setkání. Díky výstavám jsem se seznámila také s přímým potomkem knížete Rohana. Seznámila jsem se také s významnou výtvarnicí ze Slovenska paní Evičkou Rodriguez, která neváhala a podstoupila dalekou cestu jen na moji vernisáž a hned zase zpět na Slovensko, čehož si velice cením. Velice si vážím toho, že mé výstavy navštěvují i muži z oboru elektro a snažím se i pro ně přichystat vždy nějaká překvapení.

Jaká návštěva Vaší výstavy Vás potěšila nejvíce?

Vzpomínám si, že jsem jednoho dne přijela zkontrolovat expozici v Muzeu v Milevsku a v knize návštěv jsem si všimla, že moji výstavu navštívila paní Zdeňka Plchová. Tuto dámu považuji, já osobně, za největší vystavovatelku v ČR, tak se mi pomalu rozklepala kolena a to byl okamžik, kdy jsem se rozhlédla po exponátech a řekla si, co by paní Zdeňka Plchová udělala lépe a profesionálněji. Díky výstavnictví jsem měla tu čest paní Zdeňku Plchovou osobně  poznat a její úžasná osobnost mě velmi, nejen duševně, obohatila. Tato dáma klame svým křehkým a éterickým zjevem, ale větší bojovnici a skvělou vystavovatelku jsem nikdy nepoznala. Všem čtenářům vřele doporučuji navštívit její výstavy, je to nezapomenutelný zážitek – http://www.kouzlostarychcasu.cz/ a současnou výstavu – http://www.muzeumbn.cz/2016-plchova/. Oslovují mně neznámí lidé z ČR, i Slovenska a mně samozřejmě hřeje myšlenka, že někoho návštěva mé výstavy tak potěšila, že se rozhodl mně vyhledat a poděkovat mi, to je asi ten největší impuls ve výstavnictví pokračovat.

Uvažujete o stálé výstavní expozici?

Uvažuji? Ne, já o tom přemýšlím ve dne, v noci už několik let. Víte, když někdo přijde na výstavu, vidí jen to, co vidí. Naaranžované exponáty. Ale za každou výstavou je spousta hodin, dnů a týdnů příprav. Každá výstava mi zabere tak měsíc mého času. Nebýt nezištné pomoci mojí dcery a paní Jarunky Pilařové, kterým tímto velmi děkuji, nikdy bych to vše pobalit a nainstalovat sama nezvládla. Takže když se vrátím k Vaší otázce – Uvažujete o stálé výstavní expozici? – stálá expozice by odbourala balení, přepravu, instalaci a odinstalaci, riziko, že se něco poničí. Ale stálá expozice znamená uvázat se k úhradě měsíčního nájmu, elektřině, vytápění, zabezpečení, platu uvaděčky, hradit provozní náklady, reklamu. Nechci být vůbec pesimista, ale jak je obecně známo, když půjde okolo muzea rodina s dětmi z 90ti % se rozhodne u sousedů pro trdelník, zmrzlinu nebo párek v rohlíku, takže v mínusu bych opravdu být nechtěla. Zřídila bych stálou expozici velice ráda, ale jen za předpokladu, že by mě podpořilo město nebo magistrát. Pokud mi podporu někdo nabídne, bude to ten správný impuls, pustit se okamžitě do provozu stálé expozice. Nedávno jsem hovořila s významnou vystavovatelkou z Turnova, která má nádherné exponáty a vlastní muzeum a sdělila mi, že jednou přišla návštěvnice a když na ní chtěla 30 Kč vstupné, tak si „ulevila na zem“. Tak takto bych dopadnout nikdy nechtěla. Jsem ráda, když si na moji výstavu najdou cestu obdivovatelé starých časů a přinese jim to radostný zážitek, prostě jen ti, kterým není líto symbolický poplatek uhradit. To je jeden z důvodů proč nejspíše zůstanu u výstav putujících po celé České a Slovenské republice, konečně termíny na rok 2018 mám plně obsazeny. Nikomu nechci mou výstavu vnucovat, ale přivítám s radostí všechny návštěvníky, které výstava osloví a potěší.

 

Petře, děkuji za hezké povídání a věřím, že se spolu ještě někdy uvidíme nebo uslyšíme.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Top